Martin Brza: Ze snowboardu do sedla a mezi světovou elitu

Dnes má vlastní bike školu, trénuje začátečníky i závodníky a jeho snem je dostat se zpět mezi světovou špičku Urban Downhillu. V rozhovoru jsme se s Martinem ponořili do jeho sportovní cesty, která vedla přes prudké sjezdy i tvrdé pády. Otevřeně mluví o tréninku, strachu, ambicích i o tom, proč si zamiloval kolumbijské kopce – a které dobroty od Mixit si dává nejradši. Sledovat Martinovu cestu můžete na jeho Instagramu @martybrza69 nebo YouTube kanále Márty Brza. 

 Jak jsi se k cyklistice dostal?

K cyklistice jsem se vlastně dostal úplnou náhodou. V zimě jsem měl jasnej program, závodil jsem na snowboardu – ale léto bylo vždycky takový prázdnější, bez sněhu nebylo co dělat. Jasně, na kole jsem jezdil jako každej kluk, ale nijak vážně. Pak jsme jednou s rodiči vyrazili na dovolenou do hor, konkrétně do Špindlu, a tam jsem poprvý viděl kluky, jak sjíždějí dolů po trati. V tu chvíli mi to přišlo úplně šílený a zároveň hrozně lákavý.

Musel jsem přemlouvat tátu, ať mě tam pustí, neměl jsem na to ani kolo, ani oblečení. Ale nakonec jsme to nějak zvládli, i když jsem šel půlku pěšky, byl jsem z toho naprosto nadšenej. Za tejden jsem dostal svoje první pořádný kolo a od tý doby jsem začal trávit každý víkend ve Špindlu. Začalo mě to bavit čím dál víc a asi po roce jsem se přihlásil na první závody. Od tý doby už to jelo.

Dříve jsi se věnoval závodění na prkně – jak ses k tomu dostal a proč jsi od toho nakonec upustil?

Na snowboard jsem přešel přirozeně – když jsem byl malej, tak jsem klasicky začínal na lyžích, ale pak mě začal lákat snowboard. Jezdil jsem pořád po horách a měl jsem štěstí na super instruktora, kterej mě hned od začátku nevedl jen k tomu, jak sjet kopec, ale učil mě skákat a dělat triky. To mě totálně chytlo. Díky tomu jsem se pak dostal k freestyle snowboardingu a nakonec až k závodům. Postupně jsem se vyjezdil až do český reprezentace, závodil jsem po světě a podařilo se mi získat pár fakt pěkných umístění. Byl to krásnej kus mýho života.

Ale pak přišel zlom – v létě jsem závodil na kole, v zimě na prkně, jenže jak jsem z Prahy, tak jsem se na hory dostal fakt jen o víkendech. Bylo těžký to skloubit se školou a celkově to bylo logisticky náročný. Naopak kolo jsem mohl jezdit prakticky kdykoliv, kdekoliv a celoročně. Postupně jsem si začal uvědomovat, že mě kolo baví víc, že v tom cítím větší svobodu a možnost se posouvat. Tak jsem se rozhodl jít naplno touhle cestou a nikdy jsem toho nelitoval.

Jak dlouho už poskytuješ individuální tréninky?

Individuální tréninky jsem vlastně začal dělat už během střední školy, ještě než jsem ji vůbec dostudoval. Ze začátku to bylo hodně o tom, že mě pár lidí oslovilo, jestli bych jim nepomohl s ježděním, že by chtěli poradit se stylem, technikou nebo si prostě jen zajezdit s někým zkušenějším. Tehdy jsem ještě úplně nevěděl, jestli se tím budu živit naplno, nebo se vydám trochu jiným směrem. Ale postupně jsem v tom začal vidět smysl. Zjistil jsem, že mě ta práce fakt baví – baví mě předávat zkušenosti, umím to s lidma a zároveň mám co nabídnout. Věděl jsem, že to není jen o tom „jezdit“, ale opravdu pomoct někomu zlepšit se, překonat strach, nebo si to prostě víc užít.

Hrozně moc mi v začátcích pomohl můj kamarád Andrej Jakovlev – dneska mi dělá mechanika a stará se mi o kola, ale hlavně byl ten, kdo mě tehdy popostrčil a podpořil v tom, abych to rozjel pořádně. A tak vznikla moje MB Bike Academy – moje vlastní bike škola, která funguje celoročně, v létě i v zimě. Je otevřená všem – dětem, dospělým, začátečníkům i lidem, kteří to chtějí posunout na závodní úroveň.

Dneska už je to čtyři roky, co mě tohle živí naplno. Je to moje práce, ale hlavně moje vášeň. A pořád to posouvám dál – ať už formou nových tréninků, kempů apod...

Jak často pořádáš skupinové vyjížďky a kolik lidí se jich obvykle účastní?

Skupinové tréninky pořádám pravidelně každou středu a neděli. Navíc mám i speciální otevřený trénink určený jen pro holky, ten probíhá každé úterý a je to čistě dámská skupina, bez chlapů, aby se holky mohly cítit úplně v pohodě a měly prostor se rozvíjet svým tempem. Na klasických trénincích bývá většinou 7 až 10 lidí, což je i můj záměr – mám to omezené na maximálně 10 účastníků, abych se mohl každému naplno věnovat.

Jde mi o kvalitu, ne kvantitu. Vždycky zastavíme na nějakém místě, kde se věnujeme technice, stylu a různým prvkům – snažím se, aby to bylo komplexní a posouvalo to každého účastníka co nejdál, ať už je začátečník nebo pokročilejší rider. Máme super partu lidí, se kterými je sranda od začátku do konce, a zároveň si na tréninku fakt mákneme a každý na sobě pracuje. Často tam bývají stálí jezdci, kteří chodí pravidelně, ale občas přibude i někdo nový – což je skvělý, protože to skupinu hezky oživí a zároveň se tím potvrzuje, že to, co děláme, má smysl.

Co se týče úterního tréninku pro ženy – tam je nás momentálně kolem sedmi holek a je super vidět, jak se tahle skupinka postupně rozrůstá. Mám z toho radost a cítím, že se to všechno vyvíjí přesně tím směrem, jakým chci. A hlavně – mám fakt štěstí na lidi. Každý, kdo ke mně na trénink chodí, je fajn, lidskej, komunikativní… a to je pro mě strašně důležité. Nejen kvůli atmosféře, ale i kvůli tomu, že tohle prostředí si budujeme společně.

Bylo těžké probojovat se do české reprezentace?

Tohle je zajímavá otázka – a vlastně bych ji trochu upřesnil. Nejsem si totiž úplně jistý, jestli se tím míří na kolo, nebo na snowboard. Protože v obou těchhlesportech se mi podařilo probojovat do české reprezentace. A ono to tak nějak šlo ruku v ruce – jak na prkně, tak na kole se mi dařilo, měl jsem chuť se neustále zlepšovat, měl jsem dobré výsledky. Takže ta nabídka pak přišla a já jsem ji samozřejmě s radostí využil.

V té době jsem si ani neuvědomoval, jak velká věc to je – bral jsem to spíš jako další krok v tom, co mě baví. Až když se na to dneska podívám zpětně, tak si uvědomuju, jak moc si toho vážím, že se mi to povedlo ve dvou tak odlišných sportech.

Ale dneska už jsou moje cíle úplně jinde. Moje disciplína se změnila, a teď je pro mě hlavní zaměření Urban Downhill. Největší sen a priorita je aktuálně dostat se zpátky na ty největší světové závody – Red Bull Cerro Abajo a další velké akce, kde je ta absolutní světová špička. Tam teď směřuju všechno.

Kterou destinaci jsi díky závodům navštívil a natolik tě nadchla, že by ses tam rád vrátil?

Tohle je fakt dobrá otázka. Díky závodům jsem navštívil spoustu míst po celém světě, ale dvě destinace mi zůstaly v hlavě nejvíc – a to Kolumbie a Mexiko. Moje disciplína, Urban Downhill, pochází hlavně z Jižní Ameriky, a právě tam jsem měl možnost poprvé vycestovat, konkrétně do Kolumbie. Byl to obrovský zážitek.

Viděl jsem, jaké podmínky tam mají pro trénink, jak moc tím sportem tam lidi žijou a jaká obrovská podpora tam pro Urban DH je. Je to úplně jiný svět než u nás. Bydlet bych tam asi natrvalo nechtěl, ale pro trénink a ježdění? To je úplně top. Jedno z nejlepších míst, co si v téhle disciplíně můžeš přát.

Druhá destinace je Mexiko, taky naprostá bomba. V obou těchto zemích jsem měl možnost se zúčastnit těch největších světových závodů v Urban Downhillu – Red Bull Cerro Abajo. A musím říct, že celková atmosféra, trať, fanoušci… to je něco, co se fakt těžko popisuje, to se musí zažít. A jo, rád bych se tam vrátil. Určitě!

Existuje ještě nějaké jiné místo (mimo Nuselské schody), které máš rád, i když to není v Praze?

Praha je pro můj trénink fakt skvělá. Máme tady hodně spotů, co se dají různě kombinovat, měnit si spoty a přizpůsobovat si trénink podle toho, co zrovna potřebuju. Jediné, co mi tu občas chybí, jsou fakt ostrý a prudký schody, který by se daly víc proskakovat nebo využít na technický části. Ale jinak si nemůžu stěžovat, trénovat se tu dá perfektně.

Když se bavíme o jiných místech mimo Prahu, ať už u nás nebo v zahraničí, tak mě hodně oslovila Itálie. Je tam kopcovitý terén, spousta krásných lokací na ježdění a zároveň to má úplně jinou atmosféru než tady. Je to místo, kam bych si chtěl letosudělat menší soustředění a víc to tam projet – má to svoje kouzlo a rozhodně se tam dá skvěle potrénovat.

V jednom videu jsi zmínil, že ti helma už dvakrát zachránila život – jak často musíš měnit helmy a na čem to záleží?

Jo, to je pravda – helma mi už minimálně dvakrát zachránila život. Je to věc, do který se fakt vyplatí investovat a rozhodně bych nikdy nejel s nějakou levnou nebo starou helmou. Já osobně helmy střídám pravidelně – většinou jednu helmu “rozbiju” za rok. Většinou je to kvůli pádu, ale i kdyby k žádnému nedošlo, stejně ji po roce vyměním. Přeci jen i bez viditelnýho poškození může být materiál narušenej a snižuje se bezpečnost.

Mám v tomhle obrovský štěstí, že mě podporuje Aspire – distributor značky Troy Lee Designs. Díky nim jezdím v top výbavě, která je nejen maximálně bezpečná, ale i pohodlná a vypadá skvěle. Když helmu rozbiju, vím, že se na jejich support můžu stoprocentně spolehnout, a to je v tomhle sportu strašně důležitý.

Cítíš někdy strach při sjíždění nebezpečných úseků, a musel jsi někdy „dát ego stranou“, aby ses vyhnul úrazu?

Strach… no, spíš bych to nazval respektem. Ten mám v určitých situacích pořád. Ale zároveň tenhle respekt beru jako důležitou součást toho, co dělám. Pomáhá mi zůstat soustředěnej a nenechat se zbytečně unést. Já miluju výzvy! A vždycky, když před sebou něco novýho mám, tak si potřebuji srovnat v hlavě, jestli to dává smysl. Většinou si to připodobním k něčemu, co už jsem skákal nebo projížděl. To mi dodá sebevědomí a uklidní mě to, že to není nereálný. Když si tohle projdu a cítím, že na to mám, tak jdu a zkusím to.

Co se týče ega… no, tam jsem to měl vždycky trošku těžší. Odmala jsem vedený sportovním režimem, kde se jede na výkon a kde prostě platí: “na co máš, to musíš dát.” Takže ego úplně vypnout neumím, ale učím se vnímat víc i hranice a říct si občas „teď ne, dneska to není ono“. Takže je to spíš o rovnováze mezi tím zdravým respektem a chutí posouvat svoje limity.

Viděla jsem, že miluješ sjíždět Nuselské schody – co tě na tom baví nejvíc?

Na Nuselských schodech mě úplně nejvíc baví ten pocit svobody. V momentě, kdy tam najedu, se všechno ostatní vypíná a jedu jen já, kolo a ty schody. Jede se tam fakt rychle – člověk se tam může dostat až na skoro 70 km/h – a v týhle rychlosti za sebou skákat několik setů schodů, to je prostě nepopsatelnej zážitek. Je to něco, co mi dodává neskutečně moc energie, radosti a zároveň adrenalinu.

Mám to tam fakt rád. Je to pro mě místo, kde se můžu naplno vyřádit a skvěle potrénovat. A když to všechno spojíš dohromady – rychlost, skoky, koncentraci, tak to dává naprosto nepopsatelnej zážitek. A přesně to je ten důvod, proč se tam pořád vracím.

Je něco, co ti na snowboardu chybí, protože to kolo nemá?

Hele, snowboarding pro mě byla jedna skvělá etapa v životě. Mám na něj spoustu krásnejch vzpomínek, dal mi toho hodně – zážitky, dovednosti, kamarádství… fakt mě to naučilo spoustu věcí. Ale upřímně, dneska mi to vůbec nechybí. Ani nemám potřebu si jen tak stoupnout na snowboard a projet si svah. Nevím přesně proč, ani kde se to zlomilo. Protože dřív jsem si bez snowboardu neuměl představit den. Ale dneska žiju kolem naplno – ježděním, tréninkama, městem a tím, co tvořím. Mám teď stoprocentní fokus na kolo, a díky tomu mě to úplně naplňuje. Takže ten pocit, že by mi snowboard chyběl? Ne, ten tam prostě není.

Se svým kolem často cestuješ i letadlem – stalo se ti někdy, že ti ho letecká společnost ztratila nebo se poškodil na cestě na závody?

Ještě donedávna bych s klidem řekl, že s tím mám dobrý zkušenosti a nikdy se mi s kolem nic nestalo. Jenže… teď je to asi dva týdny zpátky, co jsem se vrátil z hodně nepovedenýho výletu z Francie. A tam mi přišlo kolo s prasklou celou zadní stavbou. Navíc byl poškozenej i bag, konstrukce uvnitř úplně zdeformovaná. Samozřejmě jsem to hned začal řešit, ale problém je, že jsem si toho všiml až doma. A jakmile tohle zaregistruješ pozdě, tak šance na nějaký domluvení s leteckou společností je skoro nulová. Psali jsme jim, urgovali, zkoušeli všechno možný… a odpověď žádná. Mají na všechno času dost a celkově to vypadá, že tohle pro mě úplně dobře neskončí. Takže jo – tohle byla moje první fakt blbá zkušenost s rozbitým kolem po letu. Ale bohužel, tak to prostě občas chodí.

Kdy máš hlavní závodní sezónu? A jak často trénuješ v sezóně a mimo ni?

Moje disciplína je celoroční záležitost. V létě mám závody tady po Evropě a v Česku, a v zimě se pak přesouvám do Jižní Ameriky, kde závody startujou vždycky v lednu. Takže jsem v podstatě pořád na kole. Moc prostoru na odpočinek tam není, ale mě to takhle baví. Trénuju podle toho, co mě zrovna čeká. Když vím, jak bude vypadat trať, tak si hledám podobný spoty, kde si to můžu připodobnit a pořádně se připravit.

Vždycky se snažím z tréninku vytěžit maximum. Mám rád, když se můžu do toho opřít naplno a připravit se přesně podle toho, co potřebuju. Takže jo, závodím celoročně a jedu naplno bez ohledu na sezónu.

Jak vnímá tvůj sport tvoje rodina – bojí se o tebe, nebo tě naopak podporuje?

K tomu mýmu “monstróznímu” sportu mě vlastně přivedl táta. Od malička se mnou sportoval a právě díky němu jsem závodil jak ve freestyle snowboardingu, tak v downhillu. Urban downhill ale byla už moje volba. To je disciplína, kterou jsem si vybral úplně sám a je to vlastně fakt šílenost. Je to extrémně nebezpečný a bohužel i hodně pádů a operací už mám za sebou.

Ale i přesto mě moje rodina podporuje. Táta tím mým sportem fakt žije, baví ho to sledovat a fandí mi. Máma mě podporuje taky, ale ta má o mě přirozeně větší strach, takže na závody moc nejezdí. Radši se pak podívá na video nebo fotky až zpětně, až ví, že všechno dobře dopadlo. Na moje pády se radši ani nekouká.

Ale tu podporu mám obrovskou a vážím si jí. A myslím, že už pochopili, že s tímhle sportem prostě nikdy nepřestanu, to mám prostě v sobě.

Jaké rady bys dal začínajícím cyklistům, kteří chtějí jednou být na tvé úrovni?

Za mě je nejdůležitější fakt makat. Mít v hlavě nějakej cíl nebo sen a jít si za tím. A hlavně podnikat ty reálný kroky, který tě k tomu cíli jednou dovedou. Není to o tom jen si něco přát, musíš tomu jít naproti, být trpělivej, nevzdat to při prvním neúspěchu a furt na sobě makat.

Já to mám vlastně takhle doteď. I když jsem to už dotáhl daleko, pořád mám sny a cíle, který jsem si ještě nesplnil. A vím, že mě čeká ještě spousta práce, abych se k nim dostal. Ale přesně to je to, co mě žene dopředu, ta chuť na sobě makat a posouvat se.

Jaký produkt od Mixit nejvíc miluješ a proč na něj nedáš dopustit?

Upřímně, nejvíc miluju čaje, fakt! Po tréninku, když je vedro, tak si ho dám strašně rád, má skvělou chuť, je osvěžující a prostě mě tenhle produkt baví. Je to takovej můj malej rituál. A pak mám ještě jednoho oblíbence – jejich mix pražených ořechů a křupavých sýrů. To je vážně velká chuťovka. Dám si to večer, když mě chytne slina nebo jen tak u počítače, když něco dělám…